Kalhoty


Měla jsem oblíbený kalhoty. Cítíte tu neaktuálnost v tom „měla“? Cítíte tam ten můj smutek, tu bolest? Tu tragičnost situace? A dodávám, že pouze tragičnost, žádná filmově oblíbená tragi-komičnost. Ani trochu komiky. Žádná veselá scénka, kdy se okolí a nakonec i postižený jedinec popadá za břicho. Nikdo se při tom nesmál. Ani potom.

Jestli jste tu opuštěnost a osamocenost nevycítili, tak mi věřte. Je tam. Některý věci vám prostě sednou. Jedete na stejný vlně, ať děláte cokoliv. Trávíte spolu spoustu času. Doplňujete se. Prostě ladíte. No a pak najednou bum – prásk, jak se tak říká (no, možná se to neříká, ale já to tak slyšela). Roztrhla jsem je. Jako by mi říkali: Tak už tak nežer, Terčo!

Jasně, že to nebylo tak kách, jak se může díky těm emotivním citoslovcům zdát. A může se to někdy i stát. Tentokrát to ale nebylo až tak náhlý. Pochopila jsem, že se něco děje, když se začly tvářit ošuntěle. Radši jsem je už tolik nenosila. Aspoň ne na veřejnost. Neměla jsem to srdce je vyhodit. Párkrát jsem na tu nehodu zapomněla a normálně si je navlíkla. A až pak mi došlo, že jsem to neměla dělat, že už to prostě nejde.

Takže došlo na zásadní zlom. Konec, hotovo, šlus. Dál už to fakt nejde. Nemá cenu dál se trápit. Schovávat je. Na později? Nebude žádné později. Šly z domu. Dlouho jsem plakala. Tak dlouho jsem plakala, až jsem si koupila nový. Hned bylo po smutku. Hned byl zas svět báječný. Kéž by to se vztahy šlo stejně. Nebo to tak snad někdy j(d)e?

P.S. A příště: Kabelky! 

TOPlist