Miluju vymalovávání

 Antistresové omalovánky jsou trend. Je to super už proto, že je co dávat k narozeninám téměř každému, kdo "nic nechce" nebo "už všechno má". Dárek v podobě vymalovánek a/nebo pastelek je prostě téměř jistota. Své kmotřičce jsem dala speciální sadu se zlatou, stříbrnou atd. a podle mě měla radost větší, než kdybych jí dala kožíšek. Možná proto, že já bych jí kožíšek nikdy nedala (o své protikožichovské aktivitě někdy napíšu samostatnou vzpomínku).

Ale zpátky k jádru kreslení. Nechci nic říkat, ale já jsem na to, že vymalovávání funguje pozitivně na mozek člověka - dospělého - zjistila už dávno. S dětmi si v raném věku hrajete často na hodně děsné hry, ze kterých se (klišé neklišé) fakt blbne. Já jsem dělala KUK i na pošťáka. Malování je z těch příjemnějších her, naštěstí moje první dítko začlo malovat asi v roce a půl, takže mě od KUKání zachránilo. Jen jsem prostě ten nápad nezpeněžila. Ale to zrovna mě fakt nevadí. Hlavní je mít na pastelky. 

Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem to byla častěji já, kdo o pár let později říkal dcerce: "Pojď, budem si kreslit." A skočila jsem po jejích krtečcích, princeznách, konících a ponících. Protože - ať si kdo chce co chce říká - prostě to JE uklidňující. Je fuk, jestli vám to jde nebo nejde. Prostě si čmarykáte, přemýšlíte nad výběrem barev (někdy ani to nemusíte, když vám je samo děcko určuje), brebentění spolukreslívího můžete buď vnímat nebo si jej "pustit" jako hudbu v pozadí. Doufám, že si se mnou bude chtít malovat i poté, co začne chodit do školy. 

Dneska jsme ale zkusili něco jiného,  kreslit "zentangle". Neboli to, čím jsme si jako děti při nudných hodinách zdobily sešity, ale v trochu sofistikovanější verzi. To mělo být. Já jsem se držela na své úrovni čmarykání, moje dílo nebylo nijak závratné, s ostatními (včetně dětí) i neporovnatelně a zcela objektivně horší, ALE vůbec mi to nevadilo. Skoro dvě hodiny jsem totiž nemyslela na nic jiného. Žádný pracovní deadline, žádné myšlenky na školu synka, žádné myšlenky na nový samoúčes dcerky... Jen vymalovánka. 

Výsledek by asi stál za posudek psychologa. Dcerky byl veselý a rozjařený, řekla bych až ukázkově šťastné dítě. Synek už je starší, v jeho díle se zjevovaly otázky filozofické a životní. Můj diagnostikovat nemůžu a ani nechci, hlavní bylo, že splnil nečekaný úkol. Odpočinek, klid, harmonie. Ale vlastně i to se v obrázku odrazilo. A možná - vlastně určitě - proto je vymalovávání tak uvolňující, vrací nás totiž do dětství, kdy jsme žádné (velké) starosti neměli.  

 

P.S. Mějte život jako malovaný!

 

 

 

TOPlist