Srpen

Jako neděle

Ach jo! Ještě ne! Už to máme za pár! Už brzo bude po všem! Už se blíží konec! Už je to skoro tady! Ne, nejde o nový termín konce světa. Jen se přiblížilo září. Protože je srpen.

Srpen je trochu jako neděle. Pokud pojmeme prázdniny jako víkend. Sobota a červenec: plno nadšení z volna a velká užívačka od rána do večera, od prvního do posledního. Neděle a srpen: hned v neděli ráno si uvědomíme, že je víkend u konce. Ačkoliv je vlastně v půlce! A v srpnu mnohé školou povinné děsí blížící se konec prázdnin. Chce to pozitivní pohled, nekazit si ani víkend ani prázdniny a užívat si každým douškem. Ať je na co vzpomínat.

I když je fakt, že člověk časem zapomene, kdy kde byl, co všechno tam zažil. Zůstanou většinou jen ty nejsilnější momenty. Ať už ty pozitivní (žádost o ruku u moře, no aby ne!), ale co je horší, do vzpomínek se jednodušeji vrývají zážitky negativní. A pak je fuk, jestli jsme také byli na spoustě výletů a ochutnali skvělá jídla a poznali báječná místa i lidi. „Tam jsem šlápla na ježka“ (pochopitelně) přebije veškeré příjemnosti.

Podobné je to se vzpomínkami z pozice svatebčana. Většina si nepamatuje, která nevěsta měla které šaty a květiny a lopatky a smetáčky a okovy. Většina už neví, co se kde jedlo (tipovat se ale dá s celkem slušnou úspěšností svíčková). Ale jedno je jasné: na svatbě té a toho se svědkové porvali. Na svatbě té a toho se skákalo do rybníka. Asi každá svatba se dá popsat jednou větou začínající: „Jo to bylo ta svatba, kde se …“ Na některé věci se zkrátka nezapomíná. I kdybyste chtěli.

Z tábora si zúčastněný pamatuje, že mu tak dlouho nutili lečo, až ho vyhodil do křoví a po zbytek života ho nemůže ani cítit. Jak šlápl na vosu a zbytek týdne poskakoval na jedné noze. Na pikantnější vzpomínky (stejně jako na ty z vojny a porodu) často dojde při společenských akcích. V pokročilejší době oslav, svateb nebo právě večerů na současné dovolené. K tomu zápisy nejsou zapotřebí. A možná je to tak i lépe.

Ale když chceme vzpomínat střízlivě a nehádat se o faktech, je dobré mít důkazy. Je dobré psát si deník. Nebo lepit. Pohlednice, účtenky z restaurací, vstupenky a cestovní jízdenky připomenou mnohé. Jasně, hodně se i fotí, ale to může mít své mouchy. Třeba pokud má někdo v rodině fotografa, který prochází uměleckou fází, odmítá fotit lidi a zabírá jen domy a stromy. Nebo když fotky zůstanou ve foťáku nebo počítači a nikdy se nevyvolají.

Ale neříkejme tomu deník. Tvořme prázdninový zápisník, aby nám nekazil volno pocitem povinné „každodennosti“. Ta ani není nutná. Ale co je nutné: zážitky dát dohromady co nejdřív. Neodkládat. Když se to neudělá co nejdřív po dovolené, neudělá se to už pravděpodobně nikdy. Když se k tomu přemluvíte, příjemné zážitky si můžete připomínat navždy. I s dětmi. I s vnoučaty. I sami se sebou. Hezký program třeba na neděli. 

TOPlist