MasoPůst, láska, svátek,  prázdniny… Tenhle týden je vážně co oslavovat. A i když se coby nezlomný optimista držím hesla: “Vždycky je co slavit.“, tentokrát to mám s vymýšlením snadné. Vlastně si tentokrát nemusím vymýšlet nic. Všechno je dáno kalendářem.  Od Milady po Valentýna.

Svoje jméno vidím jako dvojnásobnou výhru. Jednak je v kalendáři (lituju současné děti, jejichž jméno tam pro svou exotičnost či cizokrajnost není) a jednak se mi pořád ještě líbí. Sice patří mezi stálice už desítky let a běhá nás tak po světě mnoho, ale stejně se mi neokoukalo, neoposlouchalo ani neochodilo.  Sice nemá úplně jasný původ, ale prostě se mě pořád baví. Navíc ho nosila moje duchovní guru Matka Tereza.

Ale aby toho nebylo dost, jsem majitelka i druhého jména. Ne že bych jej dostala už v porodnici, jak se to dneska taky dělává (jestlipak se pak slaví po oba dva sváteční dny?), ale je to doslova druhé křestní jméno. Dostala jsem ho totiž křtem ve dvanácti letech. Po mé kmotře a tetě v jedné osobě. A tak slavím svátek i dnes. Přání je sice méně, než o tradičním podzimu, ale o to jsou mi milejší, protože si ho se mnou spojuje jen malý okruh lidí.

Můj synek jednou na soutěži vypisoval osobní údaje a do kolonky „křestní jméno“ zcela popravdě napsal Jiří, takže známí se pak divili, že neběží/neskáče/neháže na jméno Filip. Jsem ráda, že má rád i svoje druhé jméno a oběma dětem dávám malý dárek na oba svátky. Chudák dcerka, která má křestní svátek na vlastní narozeniny a jmenný svátek tři dny poté. Ale prostě k ní sedlo jak jméno, tak i kmotra.

Masopust začíná ve středu, každý rok držím čtyřicetidenní půst od něčeho, co mi chutná. Letos mám díky svým drůbkám dietu, která mi zakazuje jíst skoro všechno, takže tentokrát bude můj půst hromadný, ale i nucený. Z toho mála, co mi zbylo, už se pomalu nemám čeho vzdát. Ale mohla bych se vzdát nějaké nejedlé závislosti. Třeba na sociálních sítích. Už teď se tomu směju, vzhledem k novému mobilu, který je napojen. Ale jasně, když se chce, tak jde se odpojit. Ale když já jsem ráda ve spojení s přáteli a rodinou!

A to nebude problém hned od začátku týdne, protože máme jarní prázdniny. Vždycky mě pobaví, když jsou jarní prázdniny v únoru, pak nemají být děti zmatené ohledně ročních období… A vynasnažíme se je užít, jak jen to půjde: kulturně, hravě, sportovně a hlavně společně a s láskou. Týden jako takový končí láskou, těším se, že s dětmi utvoříme nějaká ta srdíčka a svoje rodiče a nejbližší přátele potěšíme opožděným, ale o to upřímnějším PFkem 2016. Protože na přání z lásky není nikdy pozdě. Budou platit a plnit srdce celý rok!

P.S. Jak jsem loni přemýšlela o tom, čeho se vzdát: http://cimburkova.blog.idnes.cz/c/449114/ceho-se-vzdat.html