Dorotka. Betynka. Anička. Tři favoritky pro variantu holčičího pohlaví. Nic seriálového, nic podle slavné osobnosti, nic dědičného. Po prvním ultrazvuku bylo jasno. Všechno je jinak. To prostě není Dorotka. Ani žádná jiná předem vymýšlená. Vzala jsem do ruky kalendář. Pěkně od ledna. Po pár měsících (v kalendáři, listování trvalo pár minut) padlo TO jméno.

Jůženka! Odsouhlasil budoucí soujozenec, stajší bjatj. Na jeho objanu dodávám, že než se narodila, naučil se R, asi abychom se mu nesmáli při větě: to je moje sestja Jůženka. Ale je fakt, že jim to zůstalo oběma a dodnes vzpomínáme, jak jsme Jí říkali Juju a Jemu Jája (nevím proč, to asi vymyslela sestja).

Informaci jsme rozšiřovali dál. Nejsme celebrity, abychom to tajili. Šířilo se to rychle. Komu jsme to zavolali, nebo řekli osobně, nejdřív se smál, a pak vyžadoval „to fakt vybraný jméno“. Došlo na pár „jste se zbláznili?“ a dobrých rad a návrhů na jinou variantu, ale u nás bylo jasno. Po týdnu mi například přišla esemeska: „Co Zuzanka? To je krásný jméno!“

To je velká moc rodičů. Pojmenovat dítě. Pokud je to oficiálně povoleno. A do té doby, než mají děti právo se přejmenovat. Jak moc vtipy nemusím a nevyprávím, tak tenhle nemůžu nedat. Mladík žádá o přejmenování s tím, že se jmenuje Pavel Zadek. To je samozřejmé, pokývá hlavou úřednice a trochu jí cukne v koutku. A máte vybráno nové jméno? Ano, Jan Zadek. (A ano, tatínek to vyprávěl s trochu peprnějším příjmením).

Jediný, kdo si s výběrem jména na první pohled oddechl,  byl právě můj tatínek. Na všechny návrhy předem nic neříkal, jen pokyvoval hlavou a podpůrně se usmíval. Když jsme mu řekli, že to bude holčička Růženka, vykřikl: to jsem si oddech, že to nebude Prokop! Přitom tak úžasné jméno… No, u nás už ho teď dostane leda pejsek nebo plyšák.

Úžasných jmen je spousta, ale naše Jůženka nám byla nejkrásnější, a tak se dostala opravdu i na zápis do porodní karty a posléze na rodný list. Už od porodnice prokázala své princeznovské kouzlo, protože od té doby se všichni udivují jen pozitivním až nadšeným stylem. Když malou oslovím na veřejnosti, je to jako mávnutí pohádkovým proutkem.

Když se dcerka narodila a moje maminka na její už v porodnici rychle kmitající se ručičce viděla, že je tam opravdu „to jméno“, pošeptala mi staré tajemství, které ani v naší drbavé rodině nebylo po třicet let prozrazeno: „Víš, jak jsem já chtěla, aby ses jmenovala ty? Růženka.“ Rozplakala jsem se dojetím. A nemohly za to hormony. Zafungovalo to i právě teď. A to moje holčička včera oslavila už svůj sedmý svátek.

P.S. Kdo hledá, najde.