Překulil se (mi) další rok a já se ohlížím, co mi dal a vzal. „42“ je pryč. Ve 42 jsem se dozvěděla, že ve 42 se upil můj prastrejda, kterého jsem se prenatálně bála. Ve 42 umřel Ota Pavel a Elvis Presley, kteří i přesto zůstali svou tvorbou živí dodnes. A co my, dvaačtyřicátníci smrtelníci, kteří pokračují v pozemské cestě dál? Na první pohled byl ten dokončený rok obyčejný, ale jeho důsledky jsou zásadní.

Celé roky jsem se bála, že nám vykradou dům a celý život na volné noze se bojím, že mi náhle a zásadně zkolabuje počítač. A tak se stalo oboje, s odstupem několika měsíců. Když se to trochu odleželo, došlo mi, že to byly strachy k ničemu. Protože občas s něčím prostě neuděláte nic. A je zbytečné se bát toho, co by kdyby. Také jsem ve dvaačtyřiceti přibrala deset kilo. To ale kupodivu nepatří do negativních zkušeností, protože jsem byla ještě loni na nezdravých 45 kg a dlouhodobé nechuti k jídlu. Ta se mi ale po letech vrátila a i já se vrátila na normální váhu a do normálního stravovacího režimu, což je potěšující i vhodné. I díky tomu jsem si totiž mohla vychutnat svět. A to doslova. Ať už to byla Itálie, kterou jsme procestovali v létě nebo teď nedávno Svatá země. Tam jsem se vydala na poutní cestu, která mi poskytla další rozměr života. Dopřála mi srovnání myšlenek, nepřenosné a nepopsatelné zážitky a nové pohledy na spoustu věcí. Ale také mi pouť něco vzala: naštěstí! Vzala mi totiž další moje strachy. Například ten ze tmy, kterým jsem trpěla od malička. Častá otázka: „A nebála ses tam?“ tak dostává další paradoxní význam, protože já se dřív bála tady! A často. A když jsem se přestala bát na tolika frontách, odvážně jsem se zeptala na nejistou otázku ohledně budoucnosti pro změnu já. Dostalo se mi nadšeného přijetí a otevřené náruče do nové kudějovské budoucnosti. Vyhlížím tedy, co mě čeká v mých 43. Snad mě nepřejde sranda ani odvaha.

Svět je třeba poznávat, ochutnávat a otevřít mu své srdce. Čelit strachům. A neztrácet naději. A snít!