Kolikátej tejden doma? Šestinedělí!

Kolikátej tejden doma? Šestinedělí!

Ani by mě nenapadlo, kolik společného má nouzový stav se šestinedělím. Ale když se nad tím pozastavím a zamyslím… Je to oboje zvláštní, náročný čas, plný nového a nečekaného. Čas, kdy je najednou všechno jinak. Lze namítnout, že šestinedělí je očekávatelné, ale kdo ho zažil, tak se tomu zasměje. Protože očekávat ho můžete, ale ono se většinou ukáže, že všechno je jinak, než člověk/matka čekal/a. A tak jsem hledala a brzy našla několik společných bodů. Jak jinak, než šest.

  1. Mimo reálný svět

Ocitáme se mimo realitu. Respektive stále žijeme v realitě, ale ta je najednou natolik jiná, že si přijdeme jako ve snu. Někdy i ve zlém snu. Někdy jsme nevyspalí. Někdy jenom zasnění. Někdy máme pocit, že se nám to jenom zdá. Když procitneme, přesně nevíme, kde jsme. Co je za den? Těžko říct. „Co je dneska, středa?“ „Těsně vedle, sobota.“

  1. Bezkontaktně

Hlavně ty osobní kontakty jsou velmi omezené. Ať už protože musíte běžet dál (dítě řve, dítě utíká, dítě se budí) nebo protože je prostě bezpečnější se teď moc nevybavovat. A když, tak na dálku. Takže spíš na sebe trochu pokřikovat. A ještě do toho přemýšlet, s kým to vlastně mluvím. Pod rouškou je někdy tma. „Zdravíčko!“ „Kdo to byl, mami?“ „Netuším.“

  1. V domácím

Většinu času trávíte doma. Když pak někdo vyrazí na nákup, nastrojí se a vypadá nepatřičně. Obvyklé jsou tepláky, legíny anebo pyžamo. Už mě to trochu štvalo, že mám skříň věcí a nemůžu za kulturou, tak jsem se minulý týden začala ve všední dny strojit. Teda, strojit… Ne velké večerní jako na ples, jen jako „mezi lidi“. „Jé, mamí, ty někam jdeš?“ „Ne, proč?“ Popadla jsem v šatech cibuli a šla k plotně…

  1. Dětinská hravost

Nevím jak ostatní, nechci paušalizovat, ale tipuju, že to bude zhruba „většina“, kdo v době šestinedělí přešel z módu „já“ do módu „my“. A tak jsme najednou papali, kakali, spinkali, prděli… A přišlo nám to celkem normální. Protože je člověk uzavřený ve svém malém světě. Máma a mimi. A teď taky dost lidí, zavřených v karanténě, ve svém uzavřeném světě bytu… dětinští. Všechny ty hříčky, videa, hry, zábavy z obýváků. Ale tak sranda je potřeba. I když je někdy dětinská.

  1. Nervíčky

Někdy doléhají pocity zoufalství. Každý to řeší jinak. Pomáhá pravidelný režim. Do světa mimo domácí území vždycky mezi třetí a čtvrtou. Někdy ubíjející, někdy uklidňující. Na jednu stranu vopruz, na druhou stranu jistota. A každá malá jistota je věc, která nás drží nad vodou v nejistých dobách. Někdy to jde bez berliček, někdy ne. „Mami!“ „No?“ „Je deset dopoledne.“ „No.“ „Nalila sis panáka?“ „No…“ Aneb jak udržet děti v pozornosti.

  1. Jiný život

Ano, je jiný, dost jiný, ale nebude to trvat věčně. Více méně se během brzké doby vrátí do normálu. Sice to nebude úplně jako dřív, ale kdo chce, najde si v tom to pozitivní (s děckem se hledá líp). A zcela konkrétně si rutinní pobyt doma mnozí tatínci zkusili. A už budou vědět, co všechno si můžou doma dovolit. Změníme nějaké svoje zvyky. Některé myšlenky a pohledy na okolí. Třeba k lepšímu?

Někdy krátce, někdy obsáhleji, tak nějak o (mém) životě... Ale prej to má pár lidí podobně. Tak možná i o jejich životě. Možná i o tom Vašem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top