Když hledáte a najdete Něco anebo Nic.

Když dorazila čerstvá várka mých knížek domů z tiskárny, s obavami jsem jeden náhodně vybraný kousek procházela. Jestli Něco najdu, nějakou chybu či chyby. Ač jsem si lehce alibisticky řekla, že co bylo před tiskem chybou, stává se po vytištění záměrem… Naštěstí a k velké radosti jsem nenašla Nic. Nic, co by mě trápilo. Knížku jsem pohladila a… odložila. Otvírala jsem další jen na soukromé jednotlivé vepisování věnování. Nečetla jsem ji znovu několik týdnů. Až když mi začaly přicházet zpětné reakce, tak mě Něco donutilo knihu znova otevřít i jinde, než na úvodní stránce.

Smála se nahlas? Vrtá mi hlavou. Dojala se? Kde přesně. Poznala se? V čem asi tak. Cítí to stejně? Panejo, jiná generace a vida. Asi na tom Nic Něco je. A sice jsem nepátrala po konkrétních odpovědích, ale vše jsem si znovu přečetla. Jako by to ani nebylo moje. Já Nic, já jen Něco jako zapisovatel. Znovu s oddechem knížku odkládám. Už podruhé. A říkám si, že o ní lze asi s potěšením říct, že je to z dosavadních pohledů čtenářů knížka pro pohlazení srdce a pošimrání bránice. 

A teď teprve budu knížku poprvé veřejně podepisovat. A všechno mě to TAK MOC TĚŠÍ. Protože podepisovat se sice není Nic těžkého, ale je to opravdu Něco!