Neposedné fejetóny

Neposedné fejetóny

139.00 

Udělejte si kávu a začtěte se.

Skladem

Kategorie: Štítky: ,

Popis

Postřehy o věcech, které se kolem dějí. Nebo by se měly dít. Nebo neměly. Všechny možné i nemožné tóny života. O přirozeném koloběhu života, který neposedí a běží dál. I když (je to) někdy pořád dokolečka. Stejné i nové, k smíchu i k dojetí. Měsíc za měsícem, rok za rokem.

Texty: Tereza Cimburková
Grafická úprava: Petr Cimburek
Ilustrace: 62 přátel

Vydalo HRG Litomyšl
Litomyšl 2019

Tisk: HRG Litomyšl
1. vydání, náklad 500 kusů

ISBN 978-80-88320-07-4

Ukázka z knihy

Krása obyčejných tulipánů

Spousta věcí jako by s dětstvím zmizela. Přitom v sobě dětský pohled na svět spojuje upřímnost s nadšením. A dětské obejmutí je hřejivější než první jarní paprsky. A jakkoliv má vychovávání dítěte s poetikou často pramálo společného, zrovna tyhle chvilky patří k těm nejdokonalejším v životě. „Maminko, ty jsi krásná jako tulipán!“

Od malička má po babičce nádherné hnědé kudrnaté vlásky. Prstýnky se jí kroutí jako princezně a ona hladí moje rovné vlasy a lituje, že je nemá stejné. A tak dohledám fotku, kdy mi bylo –náct a nechala jsem si udělat trvalou. Tehdy to byl trend, krutá móda devadesátých let minulého století. A děvče jen zírá a nevěří, co jsem to měla na hlavě. Možná ji v tu chvíli začne nahlodávat myšlenka, že nejsem bez chyby. Ale ještě se jí nepoddá a po chvilce pokračuje v obdivu.

„A ta barva! Můžu mít taky takovou?“ Od té doby, co mi bezcitný kadeřník prozradil, jaká je moje přirozená barva, vystřídala jsem snad všechny odstíny, které existují. Chtěla jsem tenkrát od něj sladit směs nanesených barev do jedné, mé přirozené. „Myslíte tu myší?“ řekl, a pak už mám temno. Pokud tenhle bezcita neprošel kurzem empatie, tak už kadeřnictví provozuje maximálně v sousedství středověké krčmy. Když jsem dcerce drsnou vzpomínku odvyprávěla, tak mě požádala, ať si nechám svoji barvu. Protože potom přece budu roztomilá jako myšička!

Je potřeba si bezpodmínečný obdiv dítěte užít. Než mu dojde, že na světě vážně existují hezčí, zajímavější a chytřejší lidé. Než se zakouká do někoho růžovými brýlemi a bude mu připadat bezchybný, ať je realita jakákoliv. Ano, stejně jako na protějšek při zamilování se na nás, na rodiče, koukají malé děti. Jako na dokonalou bytost. Na bytost, kterou si chtějí vzít za muže/ženu, na bytost, se kterou budou chtít žít až do smrti.

A to nemám na mysli ty typy dětí, kterým rodičovské spolubydlení vydrží až do dost dospělé doby, kdy si už dávno o rodičích nemyslí, že jsou dokonalí. Běžnější je, že po dospívající fázi odcizení přijde návrat v podobě dospělých – jinde bydlících – dětí. To je ta chvíle, kdy najednou máte děti, a dojde vám zásadní věc. Že vaši rodiče jsou nejen krásní, ale že jsou neskutečně stateční, protože zvládli vychovat děti. A nezešíleli z toho. Pravý čas je obejmout.

Jedna z nejkrásnějších lichotek, kterou jsem kdy dostala od synka (i celkově), zněla: „Kéž by svět měl víc lidí, jako jsi ty.“ Něco tak potěšujícího jsem ještě neslyšela. O to víc, že – jakkoliv nechci zobecňovat – chlapci přeci jen těmi lichotkami většinou spíše šetří, než hýří. Možná je to i tím, že mě samotnou často slyší děti lichotky říkat. A vidí, jak to pochválené těší. Protože je správné se ozvat v běžných situacích. Nejen když jsme nespokojeni, ale i když jsme spokojeni. Lichotkami se nemá šetřit. Jsou krásné jako tulipány. I když jsou na první pohled obyčejné.

Back To Top