I já chodím za seniory do domova. Už několik let. A občas to hodím na facebook. Nejdřív mi přišlo hloupé prezentovat sebe samu s dobrovolničením. Ale když jsem se vykašlala na to, že si pár lidí za mými zády řekne něco jako „no jo, ta se chvástá, to je toho“ a uvěřila si, že těch, kteří mi do očí řeknou nebo někudy napíšou „to bych chtěl/a taky dělat, jak na to?“, je mnohem víc, řekla jsem si, že dělám dobře. Nejen tím, že chodím do domova seniorů, o tom nepochybuji nikdy, ale i o tom, že to ukazuju dál. Protože tím je vidět, jak ohromně snadné to je. Zaujal mě také aktuální trend, kdy se dobrovolníky stávají přímo senioři. Ať už směrem k nejmladší generaci ve stylu pohádkových babiček (a pár dědečků) ve školkách nebo přátelských návštěv u ještě starších seniorů. A osobně jsem se díky setkání s jednou z nich na konferenci Života 90 přesvědčila, že to není o tom, že by „neměli co dělat“, naopak jsou to lidé často s více aktivitami a zájmy než mnozí ve středním věku.

Jasně, dobrovolnictví nezačíná ani nekončí u seniorů, je na mnoha jiných místech, já se jen odrazila od toho „mého“. Možnosti jsou totiž obrovské. A to je na tom úžasné. Může si každý vybrat způsob, který mu bude dělat radost a bude mu vyhovovat – časově, obsahem, místem. Někdo rád venčí pejsky v útulku, jiný vezme postiženého na výlet, další potěší děti v nemocnici nebo podpoří vzdělávání v zaostalé zemi… A nejčastější námitka, že na to není čas? Ale je. Stačí vypustit nějakou zbytečnost, které máme – upřímně řečeno – v životě všichni. I moje kamarádka samoživitelka s dvěma dětmi a nulovým hlídáním si najde čas a dělá dobrovolnickou činnost. A není to na ničí úkor. A je to tak proto, že chce. Nehledá, proč to nejde. Našla způsob, jak to jde.

Tak do toho. Proč čekat na předsevzetí na první leden. Na ten si nechme, že začneme pravidelně cvičit a nebudeme se tolik cpát čokoládou. Protože to stejně porušíme. Tohle si nechme. Uvidíte, že jakkoliv málo dáte, dostanete zpátky neskutečně víc. Budete mít úžasný pocit. A oprávněně.