Dneska mi úspěšně odmaturoval můj druhý student. Prožívala jsem to s oběma. A byla jsem pyšná, když mi přišla zpráva: „Hi, mám to!“ A byla jsem pyšná, že mi to napsali mezi prvníma. Rodiče, nejlepší kámoši a domácí úča. Ještě než to šli zapít. Stala jsem se zvláštní součástí rodiny.

Nedokážu se odosobnit. Nedokážu odučit a jít. Držím jim palce, myslím na ně. Nejen u maturity. U přijímaček na střední, u zkoušek na vejšce, u pololetních a závěrečných prací, u důležitých projektů, při pohovoru do práce. Jsou jako moje další děti. Ať je jim osm nebo osmnáct. Nebo osmadvacet.

Záleží mi na nich. Záleží mi na tom, aby pochopili, že angličtina není vopruz, ale že se dá přežít, nebo že umí bejt fajn a nebo dokonce že je zábavná. Většinu se mi podařilo přesvědčit. Možná skoro všechny. Ale vzalo si to svoji daň. Představte si mít 18 dětí.

Dejme tomu klidně už dospělých. Nemusíte se o ně sice denně starat, nemusíte je šatit, krmit, ani sponzorovat. Ale myslíte na ně. Dáváte jim svojí energii. Předáváte jim vlastní nadšení. Nejsou jedním z kupy, jsou to jednotlivé samostatné osobnosti, o kterých víte skoro všechno.

Časem se totiž z domácí úči stane důvěrnice, kamarádka, někdy až náhradní máma. Je to čest, ale nedá se vydržet navěky. Kdyby mi to umělo bejt tak nějak trochu jedno a nezáleželo by mi na nich jako na lidech, asi by to bylo snazší. Ale to ta sociální duše ve mně.

A tak téměř už klasicky po třech letech (z)měním svůj život. Budu jim dál fandit jen z dálky. Už proto, že budu mít doma novou vlastní školačku a budu se nervovat a stresovat a vydávat energii pro ni plus svého staršího, dosud zcela samostatného školáka. Těším se na to.

Jasně, že se mi bude stýskat. Ale sociálním sítím zdar, budu je sledovat a dávat „dobré rady“ jako vzdálenější kamarádka nebo teta.  A aby to nebylo (na ně i na mě) moc, maturanty si nechám. To jsem jim slíbila už teď. Takže mám na pět let dopředu na každý rok maturitní nervy obstarány. Ale aspoň budou vždycky jen po jednom.

P.S. Asi to jdu taky zapít.