Jejda, od začátku roku nemám poprvé blogové pondělí. Nejdřív jsem se lekla, a pak mi došlo: není to žádnej průšvih. Je štěstí mít práci. Je štěstí mít práci, která vás baví. Je štěstí mít spoustu práce, která vás baví (ťukťukťuk). A je potřeba být flexibilní, což se prý dneska už nemá psát do životopisů, protože je to klišé.

Už jste někdy zkusili napsat místo pracovního životopisu ten osobní? Bydlela tam-a-tam. Milovala toho-a-toho. Trpěla tím-a-tím. Rodila tu-a-toho. Vychovávala tak-a-tak. Zajímalo ji to-a-to. Smála se tomu-a-tomu. Taková kronika života. Deník není třeba, u toho málokdo vydrží. Ale občas si udělat zápis není od věci.

Zapomínáme, co jsme prožili. A zapomínáme i na své sny. Nebo je upozadíme do složky „nesplnitelné“. A jak jsem četla v jedné knížce: lidé většinou před smrtí litují ne toho, co udělali, ale toho, co neudělali. Tak možná by nás po nějakém tom přečtení zápisu trklo, co bychom ještě měli ve svém životopise mít. Co ještě splnit.

Nelekejme se, když je najednou úterý. I v úterý se dá udělat spousta věcí. Ale nečekejme na středu. Protože jak utíkají dny, utíkají i měsíce a roky. A jak se moje kamarádka nedávno divila, že mým dětem není 3 a 6, ale že je jim už 6 a 9, tak i já jen kulím oči, že od září budu mít doma už dvě děti školou povinné.

Komu děti odrůstají, dobře to zná. Nezapomenu, jak jsem probrečela den, když synek nastoupil do školky. Brečela jsem, že už mě nepotřebuje. Ukázalo se, že mě ještě chvíli potřebovat bude. A i když nebude, doufám, že bude pořád vědět, že že tu pro něj budu. Stejně tak pro ni. Pro jejich sny budu flexibilní nonstop.

P.S. I v neděli.