Když jsem si něco zakázala sama, většinou mi to jednak nevydrželo a jednak mě to k tomu o to víc lákalo a hlavně jsem to většinou nakonec porušila. Nejčastěji to bylo předsevzetí á la „nebudu jíst čokoládu“, v další fázi jsem zvolnila na „nebudu jíst tolik čokolády“ a v poslední fázi „nebudu jíst čokoládu aspoň v noci“. Na začátku roku mi bylo doporučeno nejíst mnoho potravin, spíš většinu potravin. Vycítila jsem z toho jasný zákaz. Poslechla jsem. Dokonce dodržuju i množství povolených potravin. Poctivě piju čaj složený především z pelyňku a potvrzuji, co se o něm říká. Je hořkej.

Zakázané ovoce jsem neokusila. Ani jednou. Snad je to mé plus, protože mi právě bylo povoleno zkusit po čtvrt roce banán. Byla to lahoda. Děti na mě koukaly s obdivnou úctou a vypadalo to, že po dojedení mi i zatleskají. I já byla šťastná, že jsem měla slzy na krajíčku. A ta představa, že bych časem mohla jíst už zas úplně normálně jako dřív… Ne, už to nebude jako dřív. Mnohem víc si budu vážit každého sousta. Chlebíček pohladím, jablíčko políbím, a tvaroh? Ani netušíte, jak na ten se těším. Klidně si ho dám neochucený, jen tak. Prostě tvaroh.

Jako malá jsem byla dost smrad a dost jídel jsem nejedla. Taky jsem často nedojídala nebo jedla jako ptáče. Kéž bych to uměla dnes. Jako dítěti mi říkali ono známé „co by za to děti v Africe dali“. Nejen kdysi. A nejen v Africe. Vytáčí mě, když si někdo stěžuje na to, že nemá dost peněz, a pak vyhazuje jídlo. Nakupování potravin v akcích následuje hromadné vyhazování prošlých věcí. U nás to naštěstí moc nehrozí. Moje děti dojídají. Moje děti jedí hodně. Ani nechci přepočítávat, kolik afrických dětí by se z jejich porcí najedlo. Važme si toho, co máme.

P.S. Važme si banánů!