Plno vajec

Velikonoce jsou pro mě osobně náročný čas. A to nejen kvůli tomu, že moje dítě je alergik na vejce. Ač zrovna to je celkem problém, protože české Velikonoce jsou na vejce dost vysazené.  Malovat kraslice, vyhodovat vařená vejce, a pak snášet nějaký ten (tý)den vaječné svačiny spolužáků, to máme pár týdnů nervů. Na začátku března místo jarního úklidu kontroluju zásoby antihistaminik. Ale když na spojení vajec a Velikonoc nakonec někdo poukáže, vždycky si/jim povím, jaká je radost, že máme k bezpečnému nahrazení vejce čokoládová. Ne že bych je cpala do pomazánek a do nádivky, ale jako náhradní odměna za koledování se nejen hodí, ale i dost cení. A nejen u mých vlastních malých koledníků. „Půjdeme hodovat k tetě Terce, ta dává vždycky čokoládový vajíčka!“

Plno práce

Co se cení, je taky láska k práci. Lidi, pohybující se pracovně na volné noze, mají často svou práci rádi a často mají spoustu nejistot.  Taky se v nich zmítám. Velikonoce mají v tomto směru ale docela jiný nádech. V tomto čase přicházejí totiž jasné jistoty. Jedna je ta, že je čas vyřídit daně. Je to jediný čas, kdy si přijdu jako podnikatelka. Jindy mi to přijde směšné, ale teď, v řadě na finančáku a s důležitými papíry v ruce, no jsem prostě byznysmenka prvního řádu. Pak jdu na sociálku, a pak na zdravotní pojišťovnu, a to pracovní pospolité souznění mě raz-dva-tři přechází. A už se zas těším na návrat do svého domácího pracovního prostoru. Ale stejně to ani příště nepošlu poštou. Aspoň jednou za rok, takhle před Velikonoci, si přece musím připomenout, co jsem oficiálně zač.

Další sázka na jistotu je ta, že – na rozdíl od ostatních časů v roce – o svátky stoprocentně budu mít práci. Práci, která nepočká. Je jedno, že v únoru jsem dva týdny čekala a být nechutná, řeknu, že jsem se dloubala v nose (popravdě jsem si místo dloubání četla). Ale jak už jsem za pár let pochopila, o svátky je jisté, že dorazí akutní pracovní zakázka. Jasně, že se dá odmítnout. Ale taky by nemusela přijít další. Takže se přijímá. Jen škoda že nejsem ten typ, který by si tohoto vědom už předem všechno připravil a počítal s tím. Ale zase jsem dost flexibilní, takže si s tím vždycky nějak poradím a termíny stihnu. Sice třeba pár dní nespím, ale zas spánek pak doženu po svátcích (místo dloubání v nose).  A hlavně klidně i o svátky dělám proto, že mám svou práci ráda. Proto ji taky dělám.

Plno otázek

Na spoustu lidí kolem dělám dojem, že jsem biomatka. To by koukali, jak nakupuju ve velkém plata polystyrenových a plastových vajec na zdobení a jiné velikonoční hrátky. Ale tak holt trochu potrápíme přírodu, když příroda potrápila synka a ten se pravého vejce nesmí ani dotknout, aby nenatekl. A třeba právě když zrovna nahrazuju umělá nebo sladká vejce za klasická, tak dojde na řešení původu svátků. Stále hlubší zájem o různá témata je na rodičovství asi to nejtěžší. Kdeže jsou ty snadné časy s „Co to je?“ Ne že by to nebylo náročné (především když tato otázka zazněla denně klidně na stokrát), ale bylo to celkem jednoduché na zodpovězení.

Teď už jde do tuhého. Ale je to vlastně dobře. Člověk se nejen rozvzpomene, ale je nucen i hledat, zjišťovat, pátrat. Obecně jsou v tomto směru rozhodně jednodušší Vánoce. Když tedy pominu čas nevědomosti se zvídavými otázkami typu: „jak to to miminko/novorozeně, všechno zvládá?“, kdy fantazie musí zapracovat stejně jako paměť, aby člověk nebyl nachytán při nepřesnostech od minulého roku. Dojde později na pozastavení se nad místem Ježíšova narození ve srovnání s Ladovým zasněženým zobrazením jesliček u smrku, ale to lze také ještě vysvětlit pomocí umělecké licence. Ale když dojde na Velikonoce, je třeba nezůstat jen u vítání jara.  A tak dojde na otázky o ukřižování, o bolesti, o obětích, o beráncích… Na takové debaty je už potřeba víc času a odvahy. Ale naštěstí je to ve velké míře o naději. O víře v naději. A ta se hodí. V každém čase. Je to skvělá příležitost, jak v dětech víru v naději podpořit.

Tu já mám ráda, naději. Protože ta umírá poslední. A někdy dokonce vydrží i po smrti. A někdy i dost dlouho po smrti. Naděje je fajn!