Máloco je tak krásné jako rozzářené dětské oči. Spoustu takových párů je vidět v první školní den před třídami s jedničkou na dveřích. Sice už někteří (hlavně ti, kteří mají starší a tudíž školně zkušenější sourozence) tuší, že to nebude úplně zívačka, ale přeci jen po školních přípravkách se tam vlastně těší. Někteří nepokrytě, jiní aspoň vnitřně, aby si u starších nezadali. Zvědavost jim přirozeně vykulí oči. Někdy i nečekaná velikost aktovky, díky které vypadají ještě drobnější, než jsou a rodiče nutí k ještě většímu dojetí.
A tak si prvňáčci rozzářeně a pyšně nesou svou novou tašku, na rozdíl od svých starších spolužáků, kteří vědí, že „dneska je to zbytečný“ a jdou nalehko. A ve třídách všichni potkají rozzářené učitelstvo. Protože na začátku září září i paní učitelky (u pánů učitelů to je nějak méně poznat, aspoň z mé zkušenosti) před tabulí. Odpočinuly si, nabraly sílu, dokonce se jim začalo i stýskat! Té představě a vzpomínce na stesk se už brzy začnou smát. Hned jak zjistí, co všechno stihlo dětem během pouhých dvou měsíců vypadnout z hlavy. Ta krutě nepřímá úměra, že vypadlých vědomostí je zhruba tolik, kolik jim předchozích deset měsíců rvaly do hlavy, ta by skolila asi každého. Ale nakonec něco vydolují a pokaždé jim to rozzáří den.
U rodičů bývá začátek školy po prázdninách radostný na plných sto procent. Ale abychom ho jako veselý nehodnotili jen u těch pár (tisíc) prvňáčků, je třeba uznat, že není nemožné potěšit i starší studenty. Někteří se rozzáří, když vidí nabídku volnočasových kroužků. Jiní když vidí, že budou mít oblíbenou učitelku. Jenom jednu odpoledku. Nebo v pátek krátké vyučování. Je důležité, aby nejen učitelé, ale hlavně rodiče děti učili hledat něco radostného i na školních dnech. Nejen těch prvních (a posledních), kdy se ještě (a už) nic nedělá. Přeci jen tahle náplň tvoří velkou část dne. Je smutné, když se někdo celý týden těší jen na víkend.
Je jasné, že volný víkend je super a těšíme se na svoje aktivity nebo na výlety, na odpočinek, na delší chrupku a delší ponocování. Ale čas by se neměl dělit na hrozné všední dny a báječný víkend. Nechci přehánět, stačí, aby to byly fajn všední dny a báječný víkend. A dospělí mohou jít ukázkově příkladem. Když někdo nesnáší svoji práci a chodí tam v pracovní dny s odporem, těžko může od dětí čekat jiný přístup ke školním dnům. Přitom občas stačí tak málo. My najeli na režim „hned po probuzení poukážu na něco fajn v ten den“. A nemusí to být nic velkého.
Připomenout oblíbený (jiné by asi být neměly) kroužek. Zjistit, co bude k obědu a nalákat na něj. Naplánovat drobnou aktivitu jako je cestou ze školy návštěva hřiště. Návštěva (kočičí) kavárny. Volně přecházím ke hledání motivací pro dospěláky. Pohrabat se v zahrádce, posedět na balkóně u klidného kafíčka nebo napínavé knížky. Někomu se rozsvítí oči i při úplně obyčejné denní činnosti. Třeba když si vzpomenete, že máte v šuplíku čokoládu. Někdo se těší na venčení pejska. Někdo na to, že si po práci zaběhá.
Denní malé osobní (či rodinné) radosti, které nás potěší, jsou všude. Jen otevřít oči a všimnout si jich.
