Do starého železa

Do starého železa

Být dítě je užívačka. Teda většinou. Škoda jen, že to člověku často dojde, až když už je pozdě. Neboli když už je dospělý. Dítě často opakuje, že už chce být dospělé, protože v tom vidí samé výhody. Být dospělý je totiž super. Protože se bude moct večer koukat na televizi (jako by tam šlo něco zajímavého). Protože si koupí, co bude chtít. Jen místo autíčka bude chtít auto, ale bude na něj mít možná v kasičce stejně málo jako v dětství na to z hračkářství. Protože mu nikdo nebude poroučet nebo přinejmenším neustále dávat dobré rady. Zapomíná na šéfa, manžela či manželku a v první řadě na rodiče, pro které dítě bude dítě i v padesáti letech.

Být v produktivním věku má své výhody. Můžete si dělat, co chcete. Pokud vám to dovolí čas, peníze, zaměstnavatel… Pokud se nenecháte zastrašit slovy, které jsou v tomto věku nosné a možná proto končí na „nost“. Zodpovědnost. Povinnost. Nevýhoda je, že už si nemůžete jenom hrát. Ale můžete si i hrát. Taky cestovat. A samozřejmě se smát. Nezapomínat, že život nejsou jen starosti, ale i radosti. Jen je potřeba najít si na to vše čas. Ale tenhle čas je nezbytný. Klidně si ho zapište do diáře. A je jedno, jestli půjdete běhat, číst nebo na kávu. Kromě toho, že získáte energii, získáte i příběhy. Později se budou hodit.

Být senior je důležité. A je důležité, aby člověk neměl pocit, že patří do starého železa. A ten pocit může přijít. Protože ne každý zvládne pohlídat (pra)vnoučata z divokých vajec, uvařit pro rodinný regiment nebo pomoct se stěhováním. Ale ono stačí málo. Třeba pomoct s úkolem. Nakrájet jablko. Předčítat. Nebo to nejdůležitější… vyprávět. Protože je důležité předávat příběhy dál. A v produktivním věku nejen že člověk těch příběhů nemá tolik, ale ani nemá tolik prostoru, aby je předával dál. Od toho jsou tu naštěstí jiní. Právě senioři. Ani nemusí být naši vlastní. Jsou tu sousedé, známí, známí známých i neznámí.

Stejně jako je každé dítě jiné, je i každý dospělý jiný, ale nechá se zformovat okolím. Respektuje, co si může a nemůže dovolit. Co si má myslet jen v duchu (často to za něj řekne jeho dítě: jak je toúlevné i ostudné zároveň!). Něco je v rámci slušnosti, ale něco je obava, co si okolí pomyslí. To děti neřeší. A stejně tak mnozí senioři. Protože si uvědomí, že se omezovali příliš. Je to zbytečné a vysilující. A když už je senior opravdu na konci sil, je na okolí, aby mu oplatilo veškerou péči. A něco mu četli. Vyprávěli. Nebo ho hladili po ruce.

Senioři rozhodně nepatří do starého železa. Nicméně něco se sběrem společného mají. Mají totiž nasbíráno za život spoustu zkušeností a příběhů. A stojí za to si je poslechnout. A to nejen na Mezinárodní den seniorů, ale kdykoliv během října. I během celého roku. Protože ačkoliv život strašně rychle uteče, ve stáří jsou dny často strašně dlouhé. Ozvláštnit je lze vyprávěním. Nebo posloucháním. Příběhů není nikdy dost.

Někdy krátce, někdy obsáhleji, tak nějak o (mém) životě... Ale prej to má pár lidí podobně. Tak možná i o jejich životě. Možná i o tom Vašem.
Back To Top