Staré záře nad bednou

Staré záře nad bednou

Rozhodla jsem se přesunout v domě pár beden. A pár tentokrát rozhodně nejsou jen dvě. A některé z nich se se mnou nepřesouvaly poprvé. Jedna se mnou dokonce zažila všechna stěhování. Nejdřív byla poloprázdná, teď už je plná zhruba ze tří čtvrtin. Je to bedna plná vzpomínek. Dalo by se říct spíš truhla, protože v ní jsou samé poklady.

Po delší době jsem krabici před přesunutím otevřela. A místo toho, abych přesun dokončila, zůstala jsem sedět. Listovat, číst, připomínat si minulost. Byla to totiž moje krabice s deníky. Ne že bych byla nějak poctivá a psala denně celý život, ale i tak jsem byla až překvapená, co všechno jsem zaznamenala. A ještě víc mě překvapilo, co všechno jsem zapomněla.

Deník desetileté

Velký žlutý zářivý deník se spoustou samolepek a kresbiček. Samé legrácky ze školy, zážitky z dovolených a popis dobrůtek, které mi procházely životem. Jedinou bolístkou, zato obrovskou, byla ztráta kocourka. Dodnes si pamatuju, jak mi Šmudla chyběl. Měl křivý ocásek, zřejmě jak po něm někdo střelil. Skákal mi do okna do dvoumetrové výšky, jinak to byl klasický venkovní kocourek. Když se jednou delší dobu neobjevil, nakreslila jsem hledací plakáty a rozvěsila je ve vsi. Během tří dnů nám sousedé přes zeď dali 12 koček, kocourů a koťat. A zdaleka ne jen černé jako hledaný. Ačkoliv jsem už svého Šmudlu nikdy neviděla a v deníku truchlila na každé výročí (dny, týdny, měsíce, roky), rozzářilo mi to pohled na svět a na lidi.

Deník dvacetileté

Vzala jsem malý sešitek do ruky a otevřela ho uprostřed. Po prvních větách jsem měla pocit, že jsem špatně napsala datum. Řešila jsem tam podobné starosti, jako dnes. U některých záležitostí je jedno, kolik vám je, jestli máte rodinu, nebo ne, jestli studujete nebo pracujete. Některé záležitosti člověk prostě řeší celý život. Sám sebe, svoje sny, vztahy s nejbližšími, potom zájmové věci jako cestování a kulturní zážitky, ale i povrchnější věci jako je u mě překvapivě neustále řešené jídlo a fyzička. Respektive láska k jídlu, která si nesedne s nedostatečnou fyzičkou. Kdybych už tehdy tušila, možná bych byla už tenkrát důslednější na obou stranách. Po přečtení mi došlo, jak moc se může za pouhých 10, 15 let změnit. Kteří přátelé jsou opravdu ti praví, kolik lidí už v příštím deníku nebude mezi živými a kolik dětí se může narodit v rozmezí pár let a rozzářit tím náš malý svět.

Deník třicetileté

Tolik lásky se v deníku neobjevilo ani při největším (neboli každém) zamilování. Milovala jsem ho od první chvíle, kdy kse, tušila, že existuje. Když se narodil, nechápala jsem, jak můžou dva obyčejný lidi stvořit něco tak nádherného a dokonalého. V deníku byl i popis aktivit novorozeněte v porodnici i jeho první jídelníčky. Když jsem o pár let a stran později přemýšlela o dalším dítěti, měla jsem obrovský strach, že tak strašně moc miluju svoje první dítě, že si neumím představit, kam se mi vejde láska k dalšímu. Že bych potřebovala nafouknout srdce, aby se mi tam dvojitá obří láska vešla. Uklidnila mě nejzkušenější a nejlepší (ač jsem si na ní v denících samozřejmě taky někdy stěžovala…) máma na světě – ta moje – s tím, že srdce je obrovské, ať se toho nebojím. A měla pravdu. Zase. Nojo, kdyby člověk mámu poslouchal pořád, asi by si ušetřil pár bolístek. Ale bez nich bychom zas neviděli, jak se pak může život zase rozzážit.

P.S. Ať už si zrovna píšu deník nebo ne, věřím tomu, že nakonec se vždycky někde rozzáří aspoň maličké světýlko naděje a(nebo) lásky.

Úvodní foto: Pavla Sirůčková

Někdy krátce, někdy obsáhleji, tak nějak o (mém) životě... Ale prej to má pár lidí podobně. Tak možná i o jejich životě. Možná i o tom Vašem.
Back To Top