Já se ráda raduju a ráda se raduju z maličkostí. Ale existují i chvíle absolutního štěstí. Takové ty chvilky, o kterých máte později pocit, že se to snad ani nemohlo stát. Že to byl jen sen. Proto je skvělé, když se ty chvilky zaznamenají.

Je pro mě důležité ne to, abych tím udivovala sví okolí, ale abych uchvátila hlavně sama sebe. Abych si uvědomila, co všechno jsem měla tu čest zažít. Jaké úžasné lidi jsem mohla vidět, slyšet, potkat. Jaké zážitky jsem měla šanci okusit. Jaké pocity zažít. Protože ty nejsilnější zážitky mi přijdou často neskutečné. Je snadné si pak říct, že jsem si to jen asi jen vysnila.

Procházím si jen tak v hlavě vzpomínky a je to těžší, než kdybych měla všechno nafoceno. Pominu absolutní dvě po třech letech následující CHAŠe, protože je mám kolem sebe a jsou mým největším životním štěstím. Ale taky je dost fotím, protože se mi tak nějak mění před očima a sotva uvěřit, že to ještě nedávno byla bezbranná novorozeňátka. Jsou to trvalá zamilování. Ta chvilková jsou rychleji zapomenutelná.

Ve vzpomínkách brouzdám do světových až vesmírných chvilek, protože u nás v zemi jsem těch setkání měla docela dost a jsou pro mě relativně uvěřitelná. Na pomezí mezi naší zemí a světem byl a je (a pro mě vždycky bude) pan Václav Havel, u kterého jsem stála na dosah. Ale moje ostýchavost a neschopnost položit netriviální otázku, mi dovolila se jen šťastně usmívat a pozdravit.

Stejně tak jsem se tvářila na dvacet metrů od Dalajlámy a nevyužila příležitost se ptát. Možná jsem vypadala trošku přihlouple. Možná trošku víc. Ale já nevnímala. V tu chvilku je mi totiž fuk, jak u toho vypadám, co si kdo myslí a jsem v tu chvíli prostě… absolutně šťastná. Stejně jako tento týden s Panem spisovatelem Fulghumem, kterého obdivuji nějakých dvacet let.

Když čtu jeho knížky, mám pocit, že je na mé vlně. Možná stárnu a nabývám odvahy, tentokrát jsem totiž k výrazu a pocitu absolutního štěstí připojila i řeč. A teď si to musím všechno zapsat do deníku, protože jinak bych si myslela, že jsem se na něj zas jen šťastně a přitrouble culila. A já si s ním přitom chvilku šťastně (a možná přitrouble) povídala.

P.S. Jen víc CHAŠí všem!