Čtvrtej tejden doma: Tady, teď a pak

Čtvrtej tejden doma: Tady, teď a pak

Nejsem v první linii. Lidi v první linii obdivuju a myslím na ně. Moc jiného mi nezbývá. Já držím domácí linii. Je to právě 30 dní, co jsem nesama doma. Uznávám, že se to nedá srovnat s první ani s druhou linií. Ale jako… taky to není úplně med, pro nás, rozmazlené touhle bezpečnou klidnou pohodlnou dobou. Netrpíme fyzicky, netrpíme hlady, netrpíme únavou. Jen ta hlava, ta dostává zabrat. A taky nervy.

Odpojení

Trpím tím, že jsem málo platná. Jinak to ale ještě to jde. Jako takhle: já si myslím, že jsem v pohodě. A lehce překvapené dětské otázky typu: „Proč tak divně koukáš?“ nebo „Proč se tak divně směješ?“ neberu v potaz. Zajímavé je, že nám (rodičům) začaly samy (děti) od sebe chystat snídaně. Cítí, že je potřeba se zapojit. Ale taky odpojit. Vymyslely, že každou sobotu – již druhou, tak proč neříct, že každou – se hned po ránu odstěhují na zahradu s tím, že se celý den kromě oběda zabaví. Uvidíme, jestli jim to vydrží i „pak“.

Okolí je šik

Roušky zůstanou jakýmsi znakem téhle doby. Šikovné a hlavně pohotové ruce jich po celé republice hned v první fázi potřeby našily ohromné a ohromující množství. Teď jsme v další fázi, kdy se přidávají různé vychytávky plus se zapojuje i humor a móda. Hudebníci, hrající online z vlastního obýváku nebo prázdných divadel, je mají s notami. Milovníci zvířat s kočkami a psi a žraloky. Gurmáni s dortíky a půllitry. Děti se svými oblíbenými pohádkovými postavičkami. A pak ta záplava květů. Bude to „pak“ zajímavá vzpomínka v šatníku.

Kdo nešije, není Čech

Tušila jsem, že je kolem mě moře šikovných lidí. O dost šikovnějších než já. Ale pořád jsem si říkala, dobře, tak holt nejsem zručná, nedá se svítit a korigovala jsem aspoň shánění a předávky látek. Když ale začali šít i chlapi v nedaleké věznici, říkám si: „Terčo, tak ale už?“ A tak sice ne s jehlou v ruce, ale aspoň nějak jsem se do tvoření roušek kromě dealerství zapojila a nanavlíkala tkaničkami aspoň jednu dávku pro můj milovaný aktuálně nedostupný domov seniorů. Hned „pak“ jim to vynahradím. Zatím aspoň posíláme pozdravy a psaní.

Ne-oslavy aneb Korozeniny

Kvůli času neslavení jsme dost ušetřili, třeba za dort. Každý rok máme nádherný vyladěný na míru pro každého oslavence. Letos jsem chvíli vyčkávala, a pak udělala pro tři jeden společný z toho, co dům dal. A nedal toho nějak extra moc. K tomu ta moje (ne)šikovnost. Nicméně jak řekly děti: „Ale byl dobrej.“ Taky dárky jsme letos fakt trefili. S pocitem, že mají děti všechno, co potřebují a rozumně chtějí, nachystali jsme poznávací cesty. Na druhou stranu, kolikrát už z nich za školní život vypadlo, že se jim nechce do školy, tak to tu mají. Ale no tak to holt oslavíme „pak“. Bude o důvod víc.

Teď žijeme tady a teď. Co přijde pak, to se pak uvidí.

Zdravím a přeji zdraví (fyzické i duševní) všem!

Někdy krátce, někdy obsáhleji, tak nějak o (mém) životě... Ale prej to má pár lidí podobně. Tak možná i o jejich životě. Možná i o tom Vašem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top