Věkem nemoudřím, ale čím dál víc mudruju. A protože mi právě na záda klepou kulatiny se čtyřmi křížky, mám pocit, že na to teď mám trochu nárok. Mám pocit, že světu chybí vděk, tak si zabilancuju s ním. Neznamená to, že jsme jako lidstvo úplně nevděční, ale možná to, že nejsme dost vděční. Když mluvím s pamětníky, tam je ten vděk posunutý úplně někde jinde. Dřív to byl vděk: že jsem se dožil konce války, že jsem se dočkala svobody slova…

Žijeme si ještě v dobrým světě. A příroda nám právě dost možná naznačuje, abychom začali být vděčnější a pokornější. Každý máme být za co vděčný. A abych nebyla jako ta kobyla od kováře, tak třeba já…

Jsem vděčná…

za geny, které ve mně kolují, ač někdy není snadné s nimi naložit
za dětství, které bylo svobodné i v nesvobodném světě
za dospívání plné chyb, které mě ne vždy poučily
za mou rodinu, která je láskyplná a humoruplná
za maminku, kterou mi oprávněně všichni závidí
za taťku, který ve mně vždycky věří a podporuje mě
za sourozenectví, které se ukazuje jako nezbytné, především když jde o hubu
za sesterství, které vzniklo z hlubokého přátelství díky přijetí člověka takového, jaký je
za dvojnásobně ojedinělé potěšení a dar být mámou
za porozumění blízkých, i když porozumět mi je někdy umění

za první lásky, které mi zlomily srdce a já zase jim
za mou osudovou lásku, kterou jsme si museli a chtěli vybojovat
za platonické lásky, které osvěžují ve světě nereality
za přátelství, ať už vzniklo z lásky nebo naopak
za přátele, kteří mi upřímně řeknou, co si myslí
za přátele, kteří mi s citem neřeknou, co by mi ublížilo a nepomohlo
za kamarádství, která trvají roky a ustojí všechny nesoulady a protichůdné názory
za kamarádku, která mi už roky pomáhá odblokovat hromady břemen, co v sobě táhnu
za setkání, která mi ukázala, kudy jít dál
za setkání, která mi ukázala, kudy (už) rozhodně nechodit

za úsměvy, které jsem kdy dostala i rozdala
za bolístky, se kterými jsem se musela poprat
za to, že jsem se naučila s láskou dávat i přijímat
za lásku k lidem a zvířatům, kterou jsem dostala do vínku
za lásku lidí a zvířat, kterou jsem byla obdarována
za dary, které mi osud vložil do rukou
za vzdělání a poznání, které mi bylo umožněno
za splněné sny, od těch nejdrobnějších po veliké
za nesplněné sny, kterých mám plnou hlavu i srdce
za víru a naději, která mě žene dál

za svobodu, se kterou můžu číst, psát, mluvit a poznávat
za inspiraci, kterou mi dává mé blízké i vzdálené okolí
za výzvy, které mi život přináší
za klacky, které mi život hází pod nohy
za rady, které jsem dostala v pravou chvíli i za ty, které jsem nechtěla slyšet
za paměť, která uchová to, co si přeju nezapomenout a milosrdně schová to, co by mě sráželo k zemi
za žijící i nežijící vzory, které nepřestávám obdivovat
za humor, bez kterého by život fakt nebyl žádná sranda
za mozek, duši, srdce a tělo, které mi čtyřicet let slouží
za život, který je snad teprve v polovině

Najdete se tam. Všichni. Přátelé. Lidé. Zvěř. Díky.

P.S. jo, je jich 40 (aspoň myslím…)