Potkala jsem asi po roce kamarádku. Občas si napíšeme, ale jinak se vídáme spíš onlajn. Obě jsme v produktivním, akčním a tvůrčím věku. Obě máme děti podobného věku. Obě děláme práci, která nás baví a obě máme kulturní koníčky. Prostě spousta témat, do kterých by se dalo pustit. Navíc jsme obě – já před lety a ona nedávno – opustily stejný panelák a přestěhovaly se do většího, takže i tudy by se to dalo.

Přesto se náš dvacetiminutový rozhovor zvrhl během první minuty do probírání aktuálních i chronických zdravotních záležitostí. Pravda, potkaly jsme se v areálu nemocnice, kde to k tématu trochu svádí, ale přeci jen. Není to příliš? Není to příliš brzy? Když se tak zamyslím, velká část hovorů s mými vrstevnicemi se za posledních pár měsíců stáčí k hovorům o nemocech. Ne o nemocech dětí, že mají nudle a alergie a angíny, ale o těch našich!

O nemocech a nedostatku zdraví nás, co nemají nárok marodit, protože jsme sami v první řadě pečovatelkami. Nemůže za to jen prostředí. Je jedno, kde a s kým se potkám! Navíc téma nepramení jen z mé strany! Je to upřímně a děsivě oboustranné. Všem nám něco je! Všechny řešíme na prahu čtyřicítky (plus mínus pět let) vyšetření, zákroky (kdyby aspoň byly ryze zkrášlující!) a léky. Co se to s námi stalo?

Rozešly jsme se u vrátnice. Ona pokračovala na svoje vyšetření, já s papíry s výsledky odcházela objednat se další odběry krve. Cestou k autu, které se mi podařilo upíchnout až o dvě ulice dál, za mnou šly dvě ženy. Vyslechla jsem si tak drze jejich rozhovor. Šly zrovna do nově otevřené kavárny, kde se sejdou ještě s Jarmilkou a domluví se ohledně páteční jógy a taky jestli půjdou o víkendu na ten nový starý film od Třeštíkové i s chlapama nebo bez.

Když jsem přišla k přechodu pro chodce, rozhlédla jsem se předpisově o něco víc, než nás učili a zůstala jsem neslušně civět. Dámám bylo jistě po sedmdesátce, vypadaly senzačně a smály se jako v reklamě na protézu. Spadla mi brada. Ony se svižně se rozhlédly a čiperně si to štrádovaly dál. Po přechodu? Pche! Div že nedržely v ruce skejt. Chudák mladá, musely si o mně – sklíčené, rozcuchané a s papíry plnými diagnóz a prognóz, pomyslet.

Je potřeba poupravit pořekadla. Dnešní „staré báby“ jsme zřejmě my: z generace mezi husákovými dětmi a generací Y. Stejně jsme dodnes neměli pojmenování, tak co. Ale ne! Já to tak nenechám, nebudu na hovory o kultuře a cvičení čekat dalších třicet nebo čtyřicet let. Už mě ty metabolicko – rehabilitačně – před a pooperační řeči nebaví. Až mě potkáte, zeptejte se, co zrovna čtu!

P.S. A že mám rozečtené skvělé kousky, ani jeden není z lékařského prostředí!