Když mě dneska synek (a další, všichni s gustem, zdálo se mi) mrskali hodovačkou a omlazovali, říkala jsem jim: „Na třicet, jo? Díky!“ A tak si říkám, co jsem zvládla do třiceti. A co ty další roky. Protože mi příští týden končí další pětiletka, tak mám ještě týden na věci a akce, které jsem chtěla stihnout v 35!

30

Takové ty domácí úkoly. Takový ten ženský úděl. Přijela jsem ho radostně. Do třicítky jsem totiž chtěla stihnout porodit, to se mi povedlo. Dokonce dvakrát. Podruhé to bylo dost těsně, oběma dětem se nějak nechtělo ven (tušily, jaký svět je čeká?). Říkala jsem si, jak jsem ještě čiperná a čilá, nicméně v kartě psali něco o „staré matce“. Trochu mě to, čerstvou třicítku v rozpuku, urazilo. Ale to víte, to byly asi ty hormony. Na ně se dá svést všechno. I ten narozeninový pláč.

35

Mezi třicítkou a pětatřicítkou došlo k velké změně v mé pracovní sféře. Nejen že jsem se přestala jen flákat doma jako dosavadní roky (znáte to, mateřská), začala jsem doma i pracovat. Zcela oficiálně. Na volné noze. K tomu se mi dostalo jednoho z největších duševních (d)ocenění, o kterém se mi popravdě ani nesnilo. Protože jsem to všechno dělala fakt dobrovolně. Dostala jsem Křesadlo a i nadále se snažím křesat v lidech kolem sebe lásku k dobrovolnickému životu.

40

Přišel proto čas být trochu povrchní. Myslela jsem, že do 35 stihnu svojí první plastiku. Sice by byla jen trapně zdravotní, ale plastika to být měla. Nepovedlo se. Tak plán přesouvám. Aspoň už vím, co stihnout do 40. Moje maminka se ve 40 letech stala babičkou. To je celkem děsivá představa, nicméně já děti na svět vypustila později, než ona, takže snad i ony se vydají do světa o něco později. A tak přijímám další návrhy. Na tenhle týden. I na další pětiletku.

P.S. A pak co se divím, že už se NIKDO nediví, že mám dvě školou povinné děti…