Jedenáct dní nového roku to je doba, kdy vezme za své většina předsevzetí. Byl čtvrtý leden a kamarádka vytáhla krabičku. Podivila jsem se brzkému složení zbraní. Vždyť já už bych neměla žádnou rebelii, pokrčila rameny podle mě jinak dokonalá matka čtyř dětí a vdechla potřebnou dávku. Pěkně to zapadlo do mojí teorie, že

DOKONALOST PROSTĚ NEEXISTUJE…

Proto taky dávání si předsevzetí nepovažuju za cestu k dokonalosti, ale pouze ke zdokonalování se. Na téhle nekonečné cestě jsem měla v plánu být méně chaotická. Dost mě proto rozrušilo, když jsem před pár dny, kdy začala (a mezitím už zase skončila) zima, nemohla najít zázračný odmrazovací ostřikovač na autosklo. Dostala jsem ho na začátku prosince a čekal na jasně určeném místě. Při první nule se tamodsud kamsi zašantročil (sám samozřejmě, jak jinak). Cítila jsem se sama jako nula, zklamala jsem. Opět. Vlastně nevím, jestli to jde považovat za porušení předsevzetí, protože jsem se snažila. S takovou výchovou jsem vyrůstala, a proto se snažím dodnes. U nás v rodině se totiž vždycky (alibisticky?) říkalo, že

I SNAHA SE CENÍ!

A proto pokládám nové cíle za nezbyt(eč)né a heslo „nejlepší předsevzetí je nedávat si žádná předsevzetí“ považuju za slabost. Ale beru, že někoho termín 1.1. nebere. Tak jde začít třeba 11.1. Hlavní je opravdu začít, nezůstat u odsouvání na další termíny, prokrastinace hrozí a kouká ze všech stran. Rozhodnout posunout sami sebe můžeme kdykoliv, klidně uprostřed roku. Já začínám po celý rok. Samozřejmě ne pořád to samé, ale někdy  pravda jsou to druhé a třetí šance k jednomu cíli. A snažím se je urputně dodržet. A samozřejmě ne u všech mi to vyjde. Smířila jsem se s tím, že dokonalá nikdy nebudu (také to jednu dobu bylo moje bláhové předsevzetí), a rozhodla se, že budu prostě nejlepší, jaká dokážu být. Jsem zapálená pro nové kroky vpřed, je jasné, že

JE TO CESTA NA CELÝ ŽIVOT.

Každá cesta je plná zakopnutí, škobrtnutí a válení se v blátě, což mě uklidňuje a posiluje, abych vždycky vstala dál, otřepala prach, očistila rány a šla dál. Někdy klopýtám, někdy poskakuju, ale to je fuk. Hlavně se nedat i přes nezdary. Protože i takový nezdar je vlastně velký dar. Může se zprvu zdát, že nám brání v cestě, ale kdeže, naopak nám pomáhá posunout se o pár set kilometrů, nebo pár let (zkušeností) dál. Kdo by se chtěl inspirovat nebo si zvýšit sebevědomí na poli z nejnáročnějších, může se podívat na mé Školní mateřské desatero z předminulého září. Mohu pyšně říct, že nyní průběžně bojuju s chodem už jen dvou až tří bodů ze seznamu!

P.S. Odmrazovač se včera našel, hned jak teplota vylezla nad nulu…