Už tam budem?

Už tam budem?

Toto je u nás zřejmě nejoblíbenější cestovatelská věta naše číslo 1. Nesmírně úspěšná, jinak by neměla během jedné jízdy třeba i sto repríz! Kterému divadelnímu kusu by se o tom nesnilo. Pravda, je lehce jednotvárná a pro okolí velice znavující. Moc se totiž neobměňuje. Další lehce upravené texty tohle „dílo“ doplňují:

2. „Kolik je to ještě kilometrů?“

3. „Kolik minut ještě pojedeme?“

4. „Do kolika mám počítat, než tam budem?“

Kdo viděl Shreka nebo Simpsonovi s příběhem na cestách, má velké pochopení pro obsah těchto dílů a je jasné, že autoři byli rodiči a zažívali něco podobného. Většina z nás rodičů si totiž takového Oslíka nebo Homera vozí s sebou na cesty a také z nich šílí. Hry a zábavy pro neklidné tvory na moc dlouho nezabírají. Takže i když zapojíte „stolní fotbal“ není vyhráno až do konce.

Jasně, fotbal je slovní, ale přebírám někdy roztomilé přeřeky od dětí. Tento je dcerky. Syn stejné hře říkal „sloní fotbal“. Není nad fantazii. A i ta nám však cestou s přibývajícími kilometry dochází. Spočítali jsme všechny koně, ovce, stromy, auta všech barev, autobusy, popsali tvary všech mraků na dohled a vymysleli odkud kam letí letadla na obloze.

Všechny hry mají stejný závěr. Jednu z vět číslo 1 – 4 s obřím otazníkem na konci. Schválně, kolikrát na kilometr to zvládne říct vaše dítě? A tak jezdíme jen blízko. A na delší vzdálenosti vyrážíme večer. Aby to počítání kilometrů a oveček to nedočkavé dítko co nejdřív uspalo. Pobaví pak po probuzení věta: „Já nespala!“ a člověk jí to klidně i odkývá, protože ho netřeští hlava z otázky… no, vyvítekteré.

P.S. Autem k moři? Ani omylem! Nechci onu posvátnou větu slyšet nastotisíckrát.

Někdy krátce, někdy obsáhleji, tak nějak o (mém) životě... Ale prej to má pár lidí podobně. Tak možná i o jejich životě. Možná i o tom Vašem.
Back To Top