Nejsem v první linii. Lidi v první linii obdivuju a myslím na ně. Moc jiného mi nezbývá. Já držím domácí linii. Je to právě 30 dní, co jsem nesama doma. Uznávám, že se to nedá srovnat s první ani s druhou linií. Ale jako… taky to není úplně med, pro nás, rozmazlené touhle bezpečnou klidnou pohodlnou dobou. Netrpíme […]
Třetí tejden doma: Trocha toho vděku
Věkem nemoudřím, ale čím dál víc mudruju. A protože mi právě na záda klepou kulatiny se čtyřmi křížky, mám pocit, že na to teď mám trochu nárok. Mám pocit, že světu chybí vděk, tak si zabilancuju s ním. Neznamená to, že jsme jako lidstvo úplně nevděční, ale možná to, že nejsme dost vděční. Když mluvím s pamětníky, […]
Druhej tejden doma: Bacha, lidi!
To se takhle člověk vzbudí s radostí, že sen i film o tom, že jsme poslední lidi na světě, je pryč. Že ty prázdné ulice se časem zase zaplní lidmi. Že pomine to neuvěřitelné TICHO, přehlušované jen zpěvem ptáků. Ty pak zas uslyším, jen když vstanu v pět ráno, ne celý den jako teď. Že se psi […]
První tejden doma: Klídek, piánko
Dětem se splnil odvěký sen. Není nad léčbu realitou. Myslím, že po pár týdnech (nebo měsících, to mám až děs psát!) pošupajděj bez výjimky s radostí do zařízení a už nikdy nebudou tohle přání opakovat. Protože i největším peciválům dojde, že je vlastně fajn občas vypadnout z domova. A(le) jednou… jednou budou svým dětem a vnoučatům vyprávět, […]
(Opět) Nový začátek
Máloco je tak krásné jako rozzářené dětské oči. Spoustu takových párů je vidět v první školní den před třídami s jedničkou na dveřích. Sice už někteří (hlavně ti, kteří mají starší a tudíž školně zkušenější sourozence) tuší, že to nebude úplně zívačka, ale přeci jen po školních přípravkách se tam vlastně těší. Někteří nepokrytě, jiní aspoň vnitřně, aby […]
Já a (velikonoční) naděje
Plno vajec Velikonoce jsou pro mě osobně náročný čas. A to nejen kvůli tomu, že moje dítě je alergik na vejce. Ač zrovna to je celkem problém, protože české Velikonoce jsou na vejce dost vysazené. Malovat kraslice, vyhodovat vařená vejce, a pak snášet nějaký ten (tý)den vaječné svačiny spolužáků, to máme pár týdnů nervů. Na […]
Otočme list lásky
Miluju jídlo. Nemám teď skoro co jíst, což je kruté. Ale co by bylo horší? Nemít koho milovat a co číst. A já kromě svých nezdárných dětí miluju zdárné čtení. Však se říká: pověz mi, co jíš/zda čteš a já ti povím, kdo jsi. Jídlo pro teď nechávám ležet (sk)ladem. Když někomu jako padesátikilová odmítnu nabízený kousek jídla nebo pozvánku na dort se slovy, […]
Moje (vánoční) nasávání
Kolem je to samý dokonalý úklid, celonoční pečení, naštvané nakupování a spěchající supící davy. Je lepší nenechat se do toho zatáhnout. Jinak si (zase) člověk zkazí celý prosinec. Není nejlepší mít v hlavě o advent myšlenku „Hlavně ať už je to za náma!“ Chce to nasávat tu správnou atmosféru. Ne tu, kde se všichni ženou a řeší, […]
Sportem ku zdraví
Zasportovat si v létě je zívačka. Teda většinou. Komu se chce, najde si nejen čas, ale snadno i prostor k přívětivému venkovnímu akčnějšímu pohybu. Ale léto i babí léto už je za námi a s ním nastoupily méně příznivé a méně lákavé přírodní podmínky. Teď je otázka, jak s podzimním časem naložit. Ten krásný barevný podzim je pryč. Pryč je […]
Do starého železa
Být dítě je užívačka. Teda většinou. Škoda jen, že to člověku často dojde, až když už je pozdě. Neboli když už je dospělý. Dítě často opakuje, že už chce být dospělé, protože v tom vidí samé výhody. Být dospělý je totiž super. Protože se bude moct večer koukat na televizi (jako by tam šlo něco zajímavého). Protože […]